Většina lidí řeší splátky až v momentě, kdy sedí u počítače, vyplňuje žádost a kouká do kalkulačky. Jenže to je pozdě. Rozumné rozhodnutí o tom, jestli na splácení budete mít, se nedá udělat za pět minut v pátek večer. Pojďme se podívat, co konkrétně se dá podniknout tři, šest nebo klidně dvanáct měsíců předem, abyste se pak nemuseli ptát sami sebe, kde jste udělali chybu.
Proč pětiminutová kalkulačka na webu nic neřeší
Znáte to. Zadáte částku, zvolíte dobu splácení a stránka vám ukáže měsíční splátku. Třeba 3500 Kč. V tu chvíli si řeknete „jo, to dám“ a kliknete dál. Ale co vlastně víte? Nic moc. Víte jen, že si to dovedete představit. A představivost je v tomhle případě dost mizerný poradce.
Skutečné měřítko toho, jestli danou splátku zvládnete, je docela jiné. Musíte to vyzkoušet. Ne modelově, ale reálně. A to chvíli trvá. Proto ten, kdo přemýšlí o větším úvěru, by měl začít pracovat několik měsíců předem. Bez výjimky. I když vám kalkulačka říká, že splátka odpovídá 15 % vašeho příjmu, nemůžete vědět, jestli se vám zrovna v listopadu nerozbije bojler a v prosinci nezjistíte, že budou pozapomenuté rodinné oslavy, na které musíte přispět.
A ještě jedna věc, která je důležitá. Lidé často plánují splátku podle toho, kolik jim na konci měsíce zbývá. Jenže těch „zbývajících“ peněz bývá v realitě méně, než kolik ukazuje excelová tabulka. Drobné výdaje, které si nikdo nezapisuje, dokážou spolknout tisícovku týdně, aniž byste to zaznamenali.
Nejužitečnější cvičení, které vás nic nestojí? Tříměsíční test
Tohle je asi nejkonkrétnější rada, jakou můžeme dát. Předpokládejme, že si plánujete vzít úvěr se splátkou 4000 Kč měsíčně. Co uděláte? Tři měsíce před podáním žádosti začnete každý měsíc automaticky převádět čtyři tisíce stranou, na zvláštní spořicí účet. Žijte zbytek měsíce tak, jako byste ty peníze neměli. Prostě jako by tam nebyly.
Zajímavé je, co se během těch tří měsíců ukáže. Někdo zjistí, že to v pohodě zvládá a ani necítí rozdíl – v tom případě je splátka reálně dostupná. Jiný narazí už po prvním měsíci a musí sáhnout do rezervy. To je jasný signál. Ne že je člověk chudý, ale že rozpočet má menší rezervu, než si myslel. A pokud zvládnete dva měsíce, ale ve třetím se to zadrhne, pak víte, že splácet byste mohli, ale jakákoliv nečekaná výdajová vlna vás položí.
A jako bonus máte po těch třech měsících stranou12000 Kč. To je slušný základ krizové rezervy, což je druhá věc, kterou byste měli mít ještě před podpisem smlouvy o jakémkoliv úvěru.
Bonita se buduje a chvíli to trvá
Další oblast, kterou se vyplatí řešit s dostatečným předstihem, je vaše úvěruschopnost. Říká se jí bonita a banky i nebankovní poskytovatelé ji hodnotí podle několika parametrů:
- věk,
- příjem,
- rodinný stav a počet vyživovaných osob,
- délka zaměstnání,
- záznamy v registrech,
- počet dalších aktivních úvěrů,
- kreditní historie.
Pokud máte v úmyslu během několika dnů požádat o jakýkoliv úvěrový produkt, ať už je to hypotéka nebo půjčka online, na většině těchhle věcí už bohužel moc nezměníte.
Jiné je to ale, když na své bonitě začnete pracovat šest měsíců předem. Můžete například splatit drobné závazky – ty, na které se lehko zapomene. Například:
- kontokorent, který je v minusu už půl roku.
- kreditní karta, kterou používáte jako platidlo, ale nikdy ji pořádně nedoplatíte.
- předplatné, které se strhává měsíčně a které možná ani nevyužíváte.
Každý tenhle drobný záznam vás v očích věřitele dělá méně atraktivním klientem.
Dalším praktickým krokem je vyhnout se v měsících před žádostí zbytečnému poptávání úvěrů u více poskytovatelů najednou. Každá žádost se totiž někde zaznamenává a když jich je v krátkém časovém úseku moc, může to vyvolat dojem, že jste ve finanční tísni. I když jste jen chtěli vědět, kolik vám kdo nabídne.
Scénáře, o kterých se nemluví, ale dějí se
Když plánujete splácení, většinou počítáte s tím nejpravděpodobnějším vývojem. Máte práci, příjem, žádné zdravotní problémy. Jenže za dva roky – a to je typická doba splácení menší půjčky – se může stát cokoli. A právě na tohle byste při plánování měli myslet.
Vezměte si tři scénáře:
- Co když přijdu o práci na dva měsíce?
- Co když se rozpadne vztah a budu platit všechny účty sám?
- Co když se rozbije auto, které potřebuji do práce?
Nemusíte se tím trápit, ale alespoň jednou si projděte, co by se v každé téhle situaci dělo. Máte na koho se obrátit? Máte rezervu? Existuje varianta odkladu splátky ve smlouvě, kterou se právě chystáte podepsat?
Tohle cvičení dělá rozdíl mezi člověkem, který si půjčuje zodpovědně, a tím, kdo prostě doufá, že to dopadne. Doufání není plán. A když přijde nečekaný výpadek, doufání vám nezaplatí splátku.
Nejlepší splátka je ta, kterou nepocítíte
Hodně lidí hledá maximální půjčku, jakou jim banka schválí. To je ale špatně nastavený cíl. Správná otázka nezní „kolik mi půjčí“, ale „kolik si můžu dovolit splácet, aniž bych žil ve stresu“. Rozdíl bývá podstatný, někdy 30 % nebo 50 % schválené částky.
Dobrým vodítkem je pravidlo, že celkové splátky všech vašich závazků by neměly přesáhnout 30 % až 35 % vašeho čistého příjmu. A to včetně nájmu, pokud nejste majitel nemovitosti. Ano, zní to konzervativně. Ale ta rezerva, co zbývá, není plýtvání. Je to polštář, který vás drží nad vodou v měsících, kdy přijde něco nečekaného. A ono to přijde vždycky, dřív nebo později.
Když budete k rozhodování o splátkách přistupovat jako k procesu, ne jako k jednorázovému úkonu, ušetříte si spoustu starostí. A hlavně budete mít konec splácení spojený s úlevou, ne s vyčerpáním.
